Plán je věc jedna, realita druhá. Někdy vám plánovanou trasu překazí matka příroda, někdy úřední šiml. Nám se to trošku spojilo, však čtěte a uvidíte. A je to i tak trochu psí článek

První zásah do harmonogramu nám udělala víza do Turkmenistánu. Je to už ohraná písnička, ale pro toho, kdo nečetl naše předchozí články, tady je celá anabáze. Turkmeni nám zamítli víza, takže vznikl plán B. Irán neprojedeme skrz, ale uděláme kolečko. Objedeme Kaspické moře a hurá navázat na původní trasu. A když už, tak Arménií a Gruzií. Jsou to nádherné země a po pouštních městech bychom se namlsali zeleně. Do toho jsme se ale spojili s klukama z Čech. Možnost potkat našince v Batumi v Gruzii a také poplatky v Arménii za vstup a výstup nás nakonec přesvědčily ji přeskočit a frčet Tureckem. Slibovali jsme si kvalitní silnice, kde naženeme čas a kilometry.

Takže zvolníme a popořádku. Výstup z Íránu byl pohoda. Razítka jsme dostali všude, kam bylo třeba. Hlavně do karnetu. Turecká strana je vždy komplikovaná. Na to už jsme si zvykli. Díky tomu spíme poměrně blízko za hranicí. Je 19.6. a kluci budou v Batumi už zítra. Čeká nás pořádná porce kilometrů, ale žene nás touha si s někým česky pokecat a dát pivo. Stavíme stan na pastvině pod Araratem.

Ráno chceme vstávat brzo a daří se. Cinknutí kurty o hliníkový kufr mě okamžitě dostane na nohy. Kolem mojí motorky se motají čtyři malí pasáčci a koukají na mě vyjeveně. Hulákám na ně česky, ať táhnou a co na to hrabou! Utečou, ale pomalu se vrací. Vojta se oblíká rychlostí blesku, aby mohl vylézt ze stanu. Já si poctivě oblíkám všechno. Dokonce i motorkářskou bundu. Vidím, jak má každý v ruce „pasáčkovskou“ hůl a chci mít na sobě všechny chrániče, které mohu. V rychlosti balíme všechny věci. Dívám se, co vlastně chtěli ukrást a jestli mi vůbec něco vzali. Snažili se sundat červený batoh z mého kufru. Obě kurty jen tak plandají a batoh jen volně leží. Nestihli to. Zaváhali, když jsem na ně křičela. Třesou se mi ruce a nevím co dřív. Jsem nervózní a uvědomuji si, jakou nad námi mají převahu, i když to jsou puberťáci. Přiblížili se už moc. Pořvávají, chtějí cigára a peníze. Vojta bere telefon a říká, že zavolá policii. To je znejistí a tak utečou zpět ke stádu krav, o které se starají. Pokračujeme v balení, ale jde to pomaleji, než bychom rádi. Vojta mi pořád říká: Dělej, rychle, musíme to sbalit co nejdřív! Vidím, jak se se stádem přibližují. Jsou hrozně rychlí. Pak ještě uvidím jejich psy. Tak to je na mě moc.

Stojí asi padesát metrů před námi. Opírají se o své hole a psi leží kolem nich nebo popochází kolem. Napadá mě poslední možnost. Foťák. Tahám telefon a snažím se je vyfotit. Okamžitě si kryjí obličeje a nesouhlasí. Nikoho se nebudu ptát o dovolení, sakra! Nepodaří se mi je vyfotit. Nestihla jsem to, ale to nepřiznám. Hraju hru, že se vše povedlo, jak jsem chtěla. Zabírá to. Začnou se omlouvat. My máme dobaleno a už sedíme na motorkách. Jak nastartuju, psi zneklidní. Už vím, že zvuk toho mýho jednoválce nemají obzvlášť rádi. Vojta je rychlý, snažím se jet za ním, co to jde. Periferně vidím, jak se jeden pes za mnou žene. Snažím se na to nemyslet a jet po pastvině i přes kameny hlava nehlava. V mysli mi zní: Přidej! GAS! Najednou za mnou už neběží. Museli ho odvolat. Byl už hodně blízko, neunikla bych. Vyjíždíme na asfalt a za horizontem stavíme. Brečím, dlouho. Vojta mě utěšuje. Dochází mi, co se mohlo stát. Dodatečně se bojím obrovskýho psa a říkám si, že kdyby chtěli, mohli nám ublížit. Měli jsme štěstí. Nic nám nechybí, jen ten strach ve mně zůstane ještě dlouho. Čistíme si zuby a plácáme se po ramenou, jak rychle jsme se dokázali sbalit a vyrazit. Dnes nás čeká dlouhý den a nakonec dobře, že vyrážíme brzo. Je to alespoň malé pozitivum, které dokážeme na celé situaci najít. Na první benzince si užíváme snídani. Je tady i wifi, tak píšu domů, že jsme v pořádku. Tuhle historku nechám chvíli uležet. Teď by to bylo moc emotivní pro ty, kteří jsou doma a mají o mě strach každý den.

Za krajany do Gruzie

Do Batumi je to 520 km. Drtíme kilometry, pauzičky jen na pití a čurání. Oběd si ale nenecháme ujít. Kdo by to řekl, že nám po měsíci bude tahle kuchyně chybět. Hltáme a cpeme to do sebe, až se i obsluha diví. Museli jsme jim vysvětlit, že se vracíme ze země, kde je nyní ramadán. Chápou a nabízí dezert. No jistě, sem s ním!

Poslední část trasy dnešní den je jako za odměnu. Hlavní silnice podél hranice s Arménií a Gruzií. Asfalt perfektní, hory kolem nás, přenádherné lesy s paloučky a říčkami, dlouhé rychlé zatáčky. Výhledy, jak někde v Alpách. Na chvíli nám i prší, ale to nás nerozhodí. Po dlouhé době oblékáme nepromoky a déšť přijímáme jako výzvu.

Máme zprávu od kluků, že jsou už na hranici Turecko- Gruzie. Mají náskok cca 2 hodiny. Těšíme se na ně a tak mažem dál. Hranice opět klasika zmatky nad zmatky, za to přivítání v Gruzii se vší parádou. Vše vyřídíme v jednom okýnku. Sympatická celnice pracuje, s celníky Vojta vtipkuje a během pěti minut: Welcome to Georgia! Kluci z Čech nám dokonce poslali přesné GPS souřadnice jejich ubytování, tak jedem na jistotu. Asi si dokážete představit, jak jsme strávili večer. Popíjení, okukování všech motorek, sdílení zážitků a plánů. Nádhera. Kluci nám přivezli pár věcí z domu a my na oplátku vyřadili vše, co už nepotřebujeme, nebo dokážeme postrádat včetně suvenýrů. Hodně jsme odlehčili motorkám. Díky kluci! Druhý den couráme všichni po městě.

Náš další cíl je Tbilisi. První část trasy je asfalt, pak se ale cesta mění a je to pořád náročnější offroad. Hlavně pro mě. Místy malé brody, velké kameny, někde zase spousta rozvířeného prachu od náklaďáků před námi. Prý si musím zvykat, bude to horší. No, díky!

V jednom místě Vojta zastaví na focení. Do interkomu jsem mu řekla, že poseroutka (já) jede napřed a ať mě dožene. Jenže on se při předjíždění kamionu kochal a skončil v příkopu. Naštěstí mu pomohlo pár místních dostat motorku ven a nic jí nebylo. Do města přijíždíme za tmy. Naštěstí domácí na hostelu se zpožděním počítal. Večer sedíme u piva a kecáme. Prý jsme tu první motorkáři. Myslím, že ne poslední, protože místo je to parádní. Parkování ve dvorečku, praní zdarma, milí lidé a rodinná atmosféra úplně nejvíc.

Plánujeme udělat servis, motorky už potřebují vyměnit olej. Pomáhá nám Vojtův bývalý kolega Alex, který pochází z Tbilisi. Je motorkář a chtěl by se vrátit do Čech. Budeme mu držet pěsti. Sehnat vše potřebné na servis je docela oříšek, takže jezdíme celý den po městě jak blázni. Někde mají jen olej, někde filtry, jinde zase můžeme koupit novou žárovku. Večer se zúčastníme něčeho jako smuteční vyjížďky. Zemřel mladej kluk na motorce. Neměl papíry a čtyři policejní auta ho naháněli po městě tak agresivně, až měl nehodu, které podlehl. Bylo mu 18 let. Potkáme tady všechny, kteří mají v Tbilisi něco společného s motorkama. Dokonce všechny, u kterých jsme během dne nakupovali.

Druhý den vzpomínáme na Tondovu dílnu, když pečujeme o naše stroje pod přístřeškem. V určité fázi zjistíme, že klíč na filtry pro 1150 zůstal doma. Průůser! Má motorka je hotová, takže jedu na hostel a chci padnout na postel. Vojta shání klíč po celém městě. Po dvou hodinách (v sobotu) se zadařilo. Byl to dlouhý den, ale že není čas odpočívat, mě přesvědčí Rus, se kterým se dám do řeči na hostelu. Je tu, protože se právě musel vrátit z jediné cesty do Ruska. Trasa přes Kazbegi je po dlouhých deštích zavalená a odklizení bude trvat minimálně 14dní. Nikdo tam neprojede, takže i hraniční přechod zavřeli. Paráda. Vše máme připravené, abychom ráno mohli vyjet a teď tohle.

Příroda vs. My 1:0

Víza do Střední Asie nás docela tlačí a tohle je čas, který nemůžeme obětovat. Píšeme kamarádům na všechny strany. Ve hře jsou jiné cesty Gruzií, kde možná není bezpečno a možnost přechodu je nejistá. Dále zvažujeme transport lodí ideálně do Ruska a projetí přes Ázerbájdžán. Žádná varianta není ideální a tak musíme zvažovat pro a proti. První závěr je projet oblastí Abcházie. První den dojet před tuhle oblast, přespat a pak na jeden zátah bez zastavení dát cca 150km až na hranici. Klidně někoho uplatit, abychom se do Ruska dostali. Bohužel i tady počasí sehrálo svou roli a kus silnice na naší trase sebrala voda. Díky pomoci domácích a české ambasády v Tbilisi a Baku se nám rýsuje plán přes Ázerbájdžán. Prověřili nám průchodnost hraničního přechodu do Dagestánu (část Ruska) a už se šinem na ambasádu pro víza. Vyřízení bylo nakonec rychlé a v pátek pozdě odpoledne máme v pasech další nálepku. Ráno můžeme směle vyrazit k hranici. Ve městě ještě umyjeme motorky a náhodou potkáváme Alexe (Vojtova bývalého kolegu). Hříčkou okamžiku vzniká plán pokračovat společně.

Stavíme na jídlo a stihne nás brutální bouřka. Jak do intenzity, tak do trvání. Zahrádka u restaurace, na které jsme obědvali, najednou celá plave. Všude je minimálně po kotníky vody a černé mraky v dálce hrozí další dávkou. Alex se vrací domů, my bereme nepromoky a držíme svůj směr. Už za tmy dojíždíme do Signaghi a bereme hotel, protože všude kolem cesty je hodně bláta.

Hranice Ázerbájdžánu? Peklo nebo ráj?

Ráno pokračujeme na hranice. Gruzínská strana hotová za 5 minut a ještě srandičky k tomu. Celníci se hlavně zajímají, jestli jsme ochutnali víno a čaču. To jsou celí oni! O byrokracii v Ázerbájdžánu jsme už slyšeli a tak jsme připraveni na kde co. Mají jedinečný systém. Do hraničního prostoru pustí jen pár vozidel a až se všechna společně vyřídí, jedou další. Funguje tu zase papírkový systém. Na začátku vojáček vypíše papírek, v každém okýnku ho někdo podčmrkne nebo orazítkuje a poslední vojáček bez něj závoru nezvedne.

Kolují zvěsti o potřebě zaplatit zálohu za vozidlo a nutnost úplatků. Předně, tohle se nás netýkalo. Možná proto, že jsme měli tranzitní víza, možná proto, že máme karnet. U okýnka je sranda a snažím se na všechny co nejvíc usmívat. Vojta mi najednou říká: Dívej, mají dort! A já ten dort nemohu spustit z očí. Během minuty mám v okýnku místo svého pasu kousek dortu na čistém papíře i s lžičkou. Tak to mě pos..! Musím mít fotku, protože TOHLE mi doma fakt nikdo neuvěří bez důkazu. Čemu se ale nevyhneme, je pojištění. Zelená karta tady prý neplatí. Vojta se mu snaží něco nabulíkovat, ale celník se nedá. Stojí nás to 10$ za motorku. Na dokumentu o pojištění je 10, ale manátů. Nebudeme se ale s celníkem hádat. Dostáváme dva papírky. Jeden pro posledního vojáčka a druhý s čárovým kódem. Tak tady dokonce dva papírky? Raději ho schováme a uvidíme.

Jedem na Baku podle navigace. Ta se asi zbláznila, protože nás vede po takových cestách, že si připadáme jako na Ukrajině. Co mě ale dostává, je krása místního dobytka. Nesmějte se. Zdejší krávy jsou fakt krásný. Mohutný, dobře živený a srst mají jako vyleštěnou. Příroda je nádherně zelená, taková divoká a surová. Ono už od Gruzie je to tak. Je škoda, že tudy frčíme a nezdržíme se. Náš seznam – Kam příště? – se začíná opět rozrůstat.

Kouzelná snídaně a jedem závod

Před Baku je osvětlená dvouproudovka. Určitě ji ocenili všichni, kteří sem jeli 14 dní před námi na F1. Zarezervovali jsme si nejlevnější hostel ve městě. Je v malém historickém centru. Vypadá to tu jako hradní městečko. Kroužíme tu jak supi a nemůžeme hostel najít. Všude jsou budky s policisty a tak je prosíme o radu. Celá situace vrcholí tím, že nás policisté vedou autem se zapnutými houkačkami městečkem. Kdo si ale představíte klasický policejní vůz, jste na omylu! Autíčko je malinké, bílé, elektromobil a vypadá spíše jako autíčko na golfové hřiště, protože nemá ani dveře. No, zážitek k nezaplacení. Hostel byla tragedie. Parkování nikde, wifi nejela a snídaně nebyla, i když bylo vše v ceně. Motorky jsme parkovali venku na ulici, ale naštěstí kousek od budky s policajtem. Ráno balíme rychle. Domácí chrápe, takže místo 30ti manatů za noc jí necháváme 25 na stole v kuchyni. Předně nemáme víc drobných a taky si říkáme, že než se dohadovat, bude to pro nás taková malá satisfakce. Jo, jasně. Ušetřili jsme na naše asi 80Kč, takže žádná výhra, ale i to se počítá. Zaplatilo nám to půlku snídaně v restauraci na ulici.

Příjemnějšího číšníka jsem dlouho neviděla. Bylo jasné, že tu práci má rád. Nic pěknějšího po ránu jsme si nemohli přát. Když chtěl Vojta zapnout GPS tracker, zjistil, že telefon nechal pod polštářem na hotelu. Vrátili jsme se a byl tam. Štěstí! A teď už můžeme vyrazit. Projíždíme se po trase závodu, který vedl ulicemi Baku, a kolem nás jsou ještě tribuny pro diváky. Jedem pomalu a máváme. Jasně, že nikomu. Jo, bylo to vtipný a pěkný ráno. Magoříme asi.

Za městem vidíme moře. Je hrozný vedro, ale frčíme po pěkné asfaltce až k hranicím. Silnice se zhoršuje. Špatná asfaltka, díry, posledních pět kilometrů je jen vyjetá polňačka s kamínky. Drncá to hodně, mezi námi frčí kamiony, prach se zvedá. Žádná sláva. Vojtovi upadl pravý kryt nádrže. Pokouší se ho hledat, ale marně. Chceme utratit zbylé peníze, tak tankujeme do plna a v obchůdku kupujeme pití a něco k zakousnutí. Průběh celé akce je stejný, jako při vstupu. Za bránu po skupinkách a právě tady využijeme náš schovaný papírek s čárovým kódem. Ještě, že jsme ho nevyhodili. U okýnka mě chce předběhnout dotěrný kamioňák. Nenechám se a pokřikuje na mě: Děěvoška! Děěvoška!! Jdi, do víš kam. Do fronty. Výstup z Ázerbájdžánu nám zabral asi jen hodinu. Na konci papírek klasika a jede se na Dagestán. Rusové jsou v dobré náladě, samé žertíky, ale papír, ten vládne světu. Vypisujeme deklarace a hlavně NEŠKRTAT. Nepovede se napoprvé, takže přepisujeme, jak ve škole. Pak se všechno musí naťukat do počítače a je to pravda na dlouho. Plán dnes dojet do města Makhachkala bere za své. Celníci se tady totiž nechávají okouzlit naší společností více jak tři hodiny. Hlavně nám kladou na srdce, že Dagestán je nebezpečný. Nemáme se s nikým bavit, nikomu nevěřit a v Makhachkale si vzít dobrý hotel. No jasně kluci, ale jak to asi máme stihnout, když tu trávíme zbytek odpoledne s vámi?

Hranici jsme nakonec překročili ještě za světla. Hotel jsme si samozřejmě nevzali, ale o tom až příště. Je Dagestán opravdu tak nebezpečný a co vše se může přihodit, když zrovna spěcháte? Náhoda je… No, Murphyho zákony platí samozřejmě i pro nás. Příště se dočkáte i cen. Zvlášť za benzin jsou ty rozdíly zajímavé.

Zatím si můžete tipnout: Kde jsme na cestě do Uzbekistánu tankovali nejlevněji?

Galerie